Celá cesta začala včera ve dvě hodiny odpoledne, kdy jsme nastoupili do vojenského letounu C130 (Hercules) z Quetty do Ilsamabádu. Tady jsem měl menší průšvih, protože jsem si letoun vyfotil a zahlédl mě jeden od Military Police. Naštěstí to dobře dopadlo, ale nahnáno jsem měl (ještě aby mě zavřeli za špionáž :) ). Ovšem jak jsem se na Herculese těšil tak jsem ho asi za hodinu po startu proklínal. Je to pekelný stroj :) Není odhlučněný, všude jdou vidět "vnitřnosti", klepete se to jak Škoda 120 při osmdesáti km/h a hlavně nás v něm bylo asi 150. Byli jsme jak sardinky v konzervě (do které se ovšem vejde tank :D ). Ale i přesto (a možná i díky tomu) to byl velmi zajímavý a "autentický" zážitek, myslím že podobný let zažije málokdo.

Po příletu do Islamabádu jsme byli dovezeni opět na vojensou základnu Chaklala, kde jsem museli protrpět skoro sedm hodin nudy ve vlhkém pokoji, než jsme se mohli v půl jedné ráno vydat na letiště. Let do Dubaje nám letěl ve 03:30. Na letišti (které se jmenuje podle nedávno zavražděné političky Benazir Bhuttové, jak optimistické že) panoval zajímavý chaos. Z velké části to bylo díky jedinému fungujícímu rentegnu pro celé letiště a z části proto, protože Pákistán :). Ale nakonec to dobře dopadlo, a na palubu jsme se dostali bez úhony.

Let do Dubaje trval kolem tří a půl hodiny a proběhl bez sebemenších problémů, zhruba v šest hodin jejich času jsme přistáli. Venku bylo příjemných 23 stupňů celsia a před námi čtyři hodiny volného času před letem do Atén. Ty jsem věnoval nákupům drobných dárků a obdivováním architektury místního letiště. Je to opravdu kolos, takové městečko ve městě.

Zato cesta do Řecka nebyla moc příjemná. Trvala téměř pět hodin, při kterých už jsem nevěděl jak se posadit a hlavně jak se zabavit. Sice jsem cvhílemi spal, ale stejně to bylo dlouhé. V jednu chvíli jsem zažil nepříjemné probuzení a to když se letadlo propadlo o několik metrů. Není to moc příjemný pocit, ale zase je to zajímávé z hlediska toho jak se cítíte fyzicky. Připomělo mi to zážitek z Boosteru na Matějské pouti.

Momentálně to s námi dost hází, tak doufejme že to to letadlo vydrží - ve srovnání s Boeing 777 je to takový komár :). Kapitán právě hlásil, že teplota okolního vzduchu je mínus 63 stupňů a že v Praze jsou příjemné dva stupně celsia :D. Ale co, je to domov. Sakra jak já se těším domů...

Včera jsem odučil poslední den kurzu, dnes dopoledne se rozdávali certifikáty a byla spíš taková uvolněná atmosféra. Moje "mise" v Pakistánu nakonec dobře dopadla, lépe řečeno - nedopadla špatně :). Teď už jen rychle utéct než se něco pokazí a přežít cestu domů. Máme odlétat zítra ve dvě odpoledne do Islamabádu (teď už snad poletím tím Herculesem), odkud nám v půl čtvrté ráno letí Boeing do Dubaje, odtud do Atén a nakonec Praha. Přílet do je 17:30 v neděli.

Jsem zvědavý na počasí u nás. Tady je přes den na sluníčku určitě kolem pětadvaceti a ani mi tu nepříjde, že mají být za tři týdny vánoce. První co udělám až přijedu je, že obejmu Honzu (důkladně) a pak se vrhnu na lednici. Abych si vychutnal cokoliv co nepálí :D. Třeba...jé...vepřové řízky s bramborem...Sakra zase jsem se nechal unést :). A hele, právě přinesli večeři - hurá :D. Tak jo prodnešek to bude asi vše, protože nic důležitého se za poslední dva dny nestalo. Dneska jsem potajnu nadělal nějaké fotky z hangáru a to je asi vše. Vlastně...celý tenhle zápisek je o vyjádření radosti z odjezdu... :)

Ne s kolegou, ale s pokojem. Je tu zima (kamna zhasínají), sprcha pořádně nefunguje a vůbec - začalo mě tu štvát to jejich jídlo, které pořád voní stejně, pořád chutná stejně nesnesitelně pálivě (myslím, že jsem díky tomu přišel o chuťové buňky) a snídaně které jsou věčně studené. Zkuste si jíst studené "volské oko", které teče. Je to jak sopel. Navíc tu mají sladké tousty (k tomu vajíčku). Hrůza. Ale ta sprcha mě bolí nejvíc, bez pořádné (teplé) sprchy jsem celý den mimo. Opravdu si už nepřipadám jak v hotelu :). Také mě rozčiluje, že jsou hrozně nespolehliví co se týče dopravy mezi hangárem a ubytovacím komplexem. Dneska ráno, kupříkladu jsem kvůli tomu dorazil pozdě na školení a teď večer jsme se dostali do baráku až o hodinu později. A to nás (4 lidi) vezli školním autobusem. Komedie. Omlouvám se za negativní zápisek, ale nemám si komu postěžovat. Tady si stěžovat nemá cenu :).

Jinak jsem se dnes účastnil motorové zkoušky na letadle, které modifikujeme. Zkráceně to znamená, že se stíhačka "nastartuje" a zkoušejí se různé režimy motoru ("půl plynu, plný plyn", forsáž apod.) . Letoun je pčitom připoutaný k zemi. Stál jsem asi 30 metrů od "efsedmičky", ale i tak jsem zažil pořádnou masáž vnitřností. V tu samou chvíli na runwayi startoval Boeing 777, ale hluk z motoru stíhačky jej hravě přebil. Opravdu jsem nechápal techniky, kteří v tu chvíli seděli pod letadlem a něco kontrolovali. Myslím, že tohle bez následku přežít nedá. Navíc na ně stříkal kerosin, takže taková dobrá petrolejová koupel. Moc se to pospat nedá pokud se to nezažije. Hlavně forsáž. Bez sluchátek to ničí sluch. Za motorem byl přes 20 metrů dlouhý "proud" výstupních plynů, které mají téměř 800 stupňů celsia. Celé to bylo dost impozantní a stroj přitom vypadal dost vražedně. Vlastně k tomu jsou určené....

Podařilo se mi nahrát pár fotek na web, ale musel jsem je hodně zmenšit a snížit kvalitu. Až přijedu domů, nahraju je znova a přidám i popisky. Teď bohužel nejsou seřazeny tak jak jdou za sebou. Takže koukněte na http://download.cervajz.com/pakistan/. Je tam Quetta ze zhora, take Jacobabad (fotka kde jsem u letadla s kolegou) a nějaké fotky z letu do Dubaje. Také je tam vyfocené letiště v Dubaji (to s tím parkem uvnitř a palmami).

Včera jsem měl první školení. Zkrátím to - byla to hrůza. Školení se účastní šest lidí, z toho jsou tři piloti, dva technici a jeden inženýr přes avioniku. Postavil jsem se před ně a dokázal říct jen "Let me introduce myself..." a konečná. Všehno co jsem se naučil o angličtině a našem software bylo fuč. No začal jsem něco koktat a prokoktal jsem se až ke konci vyhraženého času pro lekci. Načež si mě zavolal (asi) velitel těhle lidí a začal mě poučovat, že on když jede na nějaké školení tak se připraví, a jestli je tohle mé první školení, apod... :) Cítil jsem se jak blbec. Nakonec jsem to svedl na nové prostředí a podobně...Nebyl na mě hnusný (všichni pákistánci mi přijdou velmi přátelští a milí), a většinou měl i pravdu. Nebylo to moc příjemné (Rudo jestli to čteš, připrav si ten deštník ;) :D). No...náš rozhovor dopadl tak, že jsme se skamarádili a já mu začal radit jak odblokovat port na jeho modemu aby mohl používat síť torrent (port forwarding) a také o využitelnosti Object Pascalu (má vysokou školu z informačních technologií) :D . Málem to dopadlo tak, že bych jel k němu domů mu nastavit ten modem :).

Poté jsem byl dovezen na hangár, kde mě kluci utěšili, že je to normální a že je lepší kdybych měl pocit, že je to OK, a přitom by to bylo na dvě věci. Mimochodem venku na ploše stál vrtulník Bell (číslo nevím), což mě velice zaujalo...bohužel focení je tu striktně zakázané.

Dnes to bylo mnohem lepší. Ráno jsem sice zase trošku koktal, ale postupně se to lepšilo. Nakonec už to bylo fajn, a párkrát jsme se i společně zasmáli. Asi vám příjde, že píšu o blbostech, ale věřte mi, že po včerejším fiasku byl dnešní den uvolněním. Dozvěděl jsem se i pár zajímavých informací o PAF (Pakistan Airforce). Dohromady mají přes třista stíhacích letounů: F7, F7-PG, Mirage a nakonec F16. V arzenálu jsou také jaderné zbraně, velká hromada vrtulníků a ostatních letouny jako C130 (Hercules), Casa, apod.. Mimochodem jeden Hercules dnes odlétal zrovna, když jsem byl blízko přistávací plochy. Řeknu vám je tu úctyhodný stroj, zvlášť když spustí všechny čtyři motory na plný výkon. Podle technika z hangáru prý dokáže přistát i na vodě. Také zde celý den "blbnou" (létají) s F7. Už vím co znamená forsáž...ohluchnutí :). Je neuvěřitelné kolik techniky ve zdejší armádě mají, zvlášť při pohledu za plot základny...do chudoby města. Jinak zdejší stráže používají samopaly G3 (prý smrtící účinek na 4km) a Military Police má samopaly MP5. Zkusím někdy přemluvit "mého" strážného, jestli mi jí pujčí do ruky :)

Ha, proud právě naskočil. Když byla ještě tma byl jsem se podívat venku, hvězdy jsou tu opravdu krásně vidět. Taky je tu velmi nezvyklé ticho. Právě mi Aslan přinesl večeři - vypadá to jako hovězí :). Ke zdejšímu jídlu musím říct, že všechno je velmi pálivé. A ke všemu dávají takové moc dobré placky. Ty bych bral i doma.

Musím říct, že mne ubytování velmi mile překvapilo. V části základny, kde jsme umístěni, je to řešené nízkými baráčky ve kterých jsou vždy čtyři apartmány. Někde po třech a někde po dvou postelích. Protože je nás lichý počet, dostalo se mi luxusu pokoje pouze pro mě, což je fajn - můžu si to tady příspůsobit jak chci. Pokoj sám o sobě je na místní poměry velmi luxusně zařízený. Jsou zde dvě místnosti, přičemž jedna slouží jako obývák a jídelna zároveň a druhý je ložnice. V obou pokojích mám televizi se satelitním příjmem (momentálně koukám na BBC), v jídelně lednice, také jsou zde k dispozici celkem tři telefony. Bohužel pouze pro místní linky. Záchod je klasický (evropský), což je hrozně fajn, protože si nedokážu představit jak bych používal ty "hrůzy" co jsou všude jinde (myslím, že se tomu říká turecký záchod). Vše je čisté, upravené a kdybych předtím neviděl poušť a nezvyklé hory co jsou venku, tak bych si mohl myslet, že jsem ubytovaný v nějakém lepším hotelu kdekoliv v Evropě. V porovnání s chýšemi, které jsme viděli během letu všude v Pákistánu, je tohle ráj. Jinak se tu topí plynovými kamínkami, které jsou celkem výkoné a nevypadají, že by měli každou chvíli vybuchnout :). Ještě - před každým baráčkem je voják s nějakým težším samopalem. A u mě na zápraží dvě kočky - už jsem zjistil, že se rády mazlí (a rády hlasitě mňoukají :D). Budeme kamarádi.

Teď čekám na večeři, která se podává až v osm hodin (momentálně je třičtvrtě) a bude mi donesena na pokoj. Vím, že to zní luxusně, ale hned za zdmi této základny je hrozná bída a špína. Až je mi to trapné. Každý baráček má svého správce, který právě nosí jídla, uklízí v pokojích, nosí vodu a podobně (ten "můj" se jmenuje Ashlam). Tito lidé (také ti, kteří zametají hangár, vozí hosty mezi letištěm a ubytovacím komplexem, starají se o záhonky, otevírají dveře, nosí čaj, nosí kufry...) jsou podle mě na této základně skoro nic. Nemají uniformu, mají shrbená záda, většinou špianvé oblečení a velmi zkažené zuby. Je mi jich velmi líto, zvlášť v porovnání s důstojníky se kterými jsem se dnes potkal - z jejich zářivých úsměvů jsem oslepený ještě teď. Ale jsou velmi milí a přátelští. Možná musejí...

Heh koukám, že je to krapet depresivní. No nějak mě to k večeru chytlo. Ale nic s tím neudělám (s jejich stavem), a hlavně jim do toho nemůžu "mluvit", je to jejich styl života. Neberte proto prosím předchozí odstavec jako kritiku zdejších poměrů, ale spíš konstatování faktu. Ještě jedna myšlenka: Přestože jsem x-tisích kilometrů od domova a svých blízkých a i když při pohledu z okna vidím skoro poušť a v podstatě jinou kulturu, pořád mi to asi nedochází. Připadám si podobně jako minulý rok v Mnichově, nebo nedávno na Slovensku. Pořád nemůžu tak nějak uvěřit, že jsem v Pákistánu. Buď je to tím, že za posledních pár dní se stalo tolik, pro mě, nových věcí, že si to mozek nechce připustit a nebo jsem divný. Asi obojí ;) Ale ještě mám spustu času si to uvědomit...

Dodatek po večeři: Damn! Právě jsem měl to nejpálivější jídlo v životě. Sakra asi si budu muset zvyknout :)

V Dubaji jsme v pondělí v pět ráno "Dubajského času" nasedli do Boeingu společnosti Emirates (s touto společností jsme letěli i z Turecka do Spojených Arabských Emirátů) směr Islamabád. Nastupování nebylo zrovna jednoduché, protože pákistánští občané si představují příruční zavazadlo jako kufr na týdenní dovolenou....takže vznikl problém při ukládání těchto zavazadel do prostorů nad sedačkami, protože se jich tam moc vedle sebe nevešlo. Problém číslo dvě byl ten, že tak 80% procent pasažérů byly rodiny s malými dětmi (dvěmi až třemi), dokážete si tedy představit ten kravál. I když mě to tak nevadilo, protože jsem asi 20 minut po vzletu usnul jako pařez. Probudil jsem se až na pobřeží pákistánu. To už venku bylo světlo a nám zbývala necelá hodinka do cíle. Zapovídal jsem se ze spolucestujícím, který vypadal jako typický terorista a když jsem mu řekl, že jsem z České Republiky tak mě překvapil větou, že jede z Rakouska, kde bydlí a studuje. Domůj jezdí jednou za rok. Svět je malý...:o). V cíli jsme byli v pondělí, děvět hodin místního času.

V Islamabádu na letišti už na nás čekala místní člověk, který nás předal vojákům, kteří nás dovezli na základnu Chaklala, kde jsme spali do úterního rána. Základna v podstatě sdílí stejné letiště na kterém jsme přistáli, jen se to musí objet. Jeli jsme zhruba 4km, ale i tak jsem stačil postřehnout, že zde platí jediné silniční pravidlo - kdo víc troubí ten jede. Jinak se jezdí vlevo. Řídit bych tady opravdu nechtěl. Ale dobře to dopadlo, a zdraví jsme vjeli přes bránu do základny. Bylo to jak kdybychom se ocitli v jiném městě. Ruch vystřídal klid, ulice byly uklizené a celkově to bylo upravenější. Vojáci si dvají záležet. Jinak všude byli billboardy s fotkami vojáků a anglickými výňatky z koránu (dle mého názoru) a PR větami typu: "Bezpečí pro nás není jen pojem, je to důležitá hodnota! (překlad je silně nepřesný).

Základna se mi celkově líbila a vojáci, kteří nás dostali na starost byli příjemní a ochotní. Základna je celkem velká, a na jejím území je v podstatě veškerá infrastruktura, která je třeba k životu (školy, doktor, obchody, ...). Chvilku jsem si odpočali a pak jsem se šli projít po základně (mě to nepřišlo jako dobrý nápad :-) ). Všichni na nás dost koukali, ale nijak nenávistně a hodně jich nás zdravilo a přálo štěstí. U základní školy ke mě přiběhl kluk, tak čtrnáct let, v unifromě mísní školy, a hned mi začal třást rukou a ptát se jak se mám - přiznám se, že mě to dost vyvedlo z míry. Pak jem uviděl něco co mě dostalo. Dva chlapi (mezi 28 - 40 lety), kteří šli naproti nám po chodníku se drželi za ruce...A vůbec - měli se k sobě dost blízko (a nebyli jediní, které jsem ten večer zahlédl)...Vzhledem k tomu, že homosexualita je v Pakistánu silně trestána a "zakázána", mě to dost překvapilo. Když jsem se vzpamatoval, zeptal jsem se zkušenějších kolegů co to má znamenat (vzhledem k Islámu), bylo mi vysvětleno, že takto si projevují přátelství a v podstatě náklonost. A že se to "tady" absolutně nebere jako homosexualita. No tak dobrý no :)...U nás, kde i v Praze všichni zírají na dva kluky držící se za ruce...a tady...normálka....prostě kamarádství...štípněte mě.

Po procházce jsme chvíli koukali na televizi - mají zajímavý Indický kanál "Star Movies", kde vysílají americké filmy v angličtině s anglickými titulky. Jedna zajímavost - zrovna dávali komedii "Žába k zulíbání (The Hot Chick), ve kterém je scéna kdy se mají dva kluci políbit (tyto dvě postavy nejsou homosexuální, příběh je malinko složitějsí:) ) a přesně ten moment byl vystřižený. Musel jsem se jen pousmát...a taky jsem rád, že tu nežiju. Jinak v titulkách byli nahrazovány vulgární výrazy - nejčastěji shit za crap, občas dost úsměvné. Nedlouho po té přinesli večeři. Musím říct, že vynikající. Opečená kuřecí křídla s ryží a jakousi omáčkou plus placky (tuším, že se jmenují chappatti). Rýže byla taková tenoučká a podlouhlá, ale velmi dobrá (pověsti nelhali). A ani to moc nepálilo. Po večeři se stavil voják co nás měl na starosti, že v pět už musíme být na letišti a v šest odlétáme směr Quetta.

Tady musím upřesnit, že do Quetty už jsme neletěli žádnou civilní společností, nýbrž vojenským transportem, takže de-facto odpadly zdržovačky s rentgeny, odpavením apod. Jenže to, že jsme letěli s vojáky mělo i své nevýhody. Ta hlavní byla letadlo. Letěli jsem dvoumotorovým letounem Casa (vypadá jako o něco větší L410), které v jejich modifikaci je určené pro parašutisitcké výsadky (původně jsme měli leťět Herculesem). To co znám z filmů bylo přesně i v tomto letadle. Pouze jakési lavice po bocích, ne moc pohodlné a místo na nohy žádné - uprostřed byla naše zavazadla a nad námi lana pro uchycení padáků. Druhá nevýhoda bylo mezipřistání. Letěli jsme spolu s několika vysokými důstojníky a americkými vojáky, kteří byli vysazeni ve městě Jacobabad. Cesta do do mezistanice trvala přes dvě hodiny, bylo to dost únavné a na palubě nebyl moc teplo (alespoň mě ne). V Jacobabadu na letišti (opět základna) už na letadlo čekala Military Police podpořená vozem s vojáky s neprůstřelnými vestami a vysokokadenčním kulemetem na korbě. To všechno kvůli těm důstojníkům. Ti naštěstí odjeli připravenými autobusy, a my jsme se po třiceti minutách opět vznesli do vzduchu, tentokrát už do Quetty. Tady jsem usnul a vzbudil se zase až těsně před přistáním, tentokrát to byla necelá hodinka cesty. Hned po probuzení se mi naskytl nádherný výhled na hory, které lemují Pákistáncko-Afghánskou hranici. Jinak ocelově modré nebe, prach a písek. Sem tam nějaká vesnička a malá říčka.

Takže teď už jsme ve městě Quetta na základně Samungli (opět společně s "mezinárodním" letištěm), venku za okny pořád burácí motory F7, jak testují letouny (věřte mi, že to je opravdu randál, třesou se tu okna) a jen čekáme na odvoz na ubytovací zařízení, kde pro nás v tuto chvíli připravují pokoje. Jsme dost rozdrchaní z třídenní cesty a já speciálně se těším na sprchu a postel. Už jsem se také seznámil s lidmi, které budu následujích deset dní školit na náš software. Je to šest vojáků a vypadají celkem přátelsky (co tak pozoruju tak všichni se kterými jsem přišel zatím do styku jsou velmi vstřícní a milí). Jen ten kukuč mají takový "teroristický", ale za to asi nemůžou - myslím, že život tady není vůbec lehký. Zítra v 09:30 začíná moje školení..

Ještě bych chtěl touto cestou pozdravit rodinu a říct jim, že na ně myslím, chybí mi a že je mám rád. A doufám, že Honza nezlobí, když je doma sám...Jasný Honzo?! :D (moc mi chybíš). Spojení se světem je tu celkem bídné - signál na telefonu mám, ale ceny jsou tu neskutečné a internet pouze večer na pár minut po vytáčené lince (střídá se nás na něm šest lidí). Ale lepší než nic, aspoň můžu posílat tyhle zápisky. Mám také hormadu fotek a nějaká videa, ale vzhledm ke spojení asi nepošlu žádnou

Uff, jsem se nějak rozepsal...:o). Uvidíme co se bude dít dále, hlavně zítra začátek toho školení...Začátky jsou vždycky nejhorší.

Zatím jsem zažil dvě životní permiéry:). Poprvé jsem letěl tryskovým letadlem a poprvé jsem viděl moře. Let byl skvělý, moc se nedá popsat pocit kdy vystoupáte nad města a vidíte pod sebou tu peřinu z mraků a nad vámi svítí slunce. První hodinu letu jsem strávil jen pohledem ven. Pak jsem asi usnul (v letadle se spí moc hezky, zvláťš když po probuzení vidíte tu deku z mraků sem tam protrhanou od hor).

Probudilo mne až hlášení kapitána, že za dvacet minut přistaneme. Zrovna jsme letěli nad pobřežím, směrem nad moře. Někdo se může pousmát, ale pro mne to byl zážitek číslo dvě. Mraky se prothrali, a dole na té obrovské ploše byly vidět nákladní lodě jak si to šinou směrem k pobřeží. Sem tam nějaký mrak. Celý let proběhl bez potíží. Musím už běžet, kluci chtějí někam na pivo. Když to dobře dopadne, tak se uvidíme v Dubaji :)

Po pár hodinách....

Tak jsme šťastně přistáli ve Spojených Arabských Emirátech. A že bylo čím přistávat...Z turecka jsme leťeli Boingem 777-300, což je velice impozantní stroj už na pohled... a což teprve, když nastartuje motory a dá plný tah. Let byl poměrně dlouhý (cca 4 hodiny), ale protože jsem v jednom kuse vykujakný z letadla a vůbec ze všeho co se kolem mě děje, tak to celkem uteklo. V letadle byli u každého sedadla interaktivní displeje, kde se dalo vybrat z filmu (v našem případě to byl Batman -Temný Rytíř), seriálů, hudby a mimo jiné i ze dvou kamer, kde jedna byla na nose letadla a druhá ve spod. Škoda jen, že už jsme letěli ve tmě, takže nic nebylo vidět (jen dráha při vzletu a při přistání světla Dubaje pod námi.).

Letiště je kapitola sama o sobě. Je vidět, že jsou tady peníze. Impozantní haly a výzdoba mluví za vše. Trošku mi vadilo, že jsem se musel vyzouvat u rentgenu, ale lepší než někdě vybouchnout, že .-) (v Praze a v Turecku jsem nemusel). Teď už čekáme na náš předposlední let a to do Islamabádu. Měli bychom letět v 5:15 místního času (momentálně jsou tu tři hodiny ráno a 24 C), a do Pakistánu dorazit kolem půl desáté. Tam přespíme do úterý a pak pravděpodobně vojenským speciálem přímo do Quetty (už se těším na Herculese :). Protože nevím, jak to bude na vojenské základně v Chaklale (kde spíme v noci na úterý) s internetem, tak zápisek o Islamabádu pošlu pravděpodobně až z Quetty. Tak jo...už se mi motají prsty na klávesnici, jdu se porozhlédnout po Dutty free shopech.

Monkey Business mám moc rád a vidět je na živo bylo opravdu něco. Matěj Ruppert je zpěvák s neobvykle velkým rozsahem a skvělým hlasem, který navíc umí dělat show. Zazněly známé skladby z alba Why Be IN When You Could Be OUT (např. My Friends, Saturday Night Is Over, Piece of My Life, ...), ale také některé pro mne neznáme skladby ovšem také skvělé (například pro MB netypické tvrdší rockové).

Celé to bylo proložené Matějovými "skopičinami" (například když začal během písně osahávat jednu dívčinu u pódia od které se následně přesunul k nám a začal hladit mého kamaráda Marka Stopku :D) a hláškami Romana Holého. Když Matěj začal zpívat operu, dorazilo to všechny. Byl to moc povedený vtip, ale také zároveň velmi silný pěvěcký výkon na kterém se ukázal rozsah jeho hlasu. Malinko mne mrzelo, že v sestavě chyběla Tonya Graves, ale vzhledem k tomu, že čeká dítě tam ani být nemohla. Tereza Černochová (Black Milk), která ji dočasně nahradila, zpívala také velmi dobře.

Jsem rád, že jsem IŤák :)...jdu spát...plný zážitků...uff

Na jednu stranu se těším ovšem na druhou stranu jsem malinko vyděšený z mé angličtiny :). No uvidíme. Pokusím se každý den mého pobytu napsat shrnutí z toho dne. Ale vzhledem k tomu, že internet je nejistý tak to nebude tak jednoduché.

EDIT: Termín odletu se posunul na neděli 16.11.2008