Jaromír Červenka

Právě sedím v místnosti nad hangárem na základně Samunli (Quetta), ve kterém provadí naše společnost upgrade letounů F7-PG (MIG 21) na naše zapisovače (o tom někdy přístě), hřeju se u plynových kamen a konečně mám chvilku sepsat co se za poslední dva dny vlastně dělo. Je úterý, kolem půl třetí místního času. Jsem unavený, ale žiju :).

V Dubaji jsme v pondělí v pět ráno "Dubajského času" nasedli do Boeingu společnosti Emirates (s touto společností jsme letěli i z Turecka do Spojených Arabských Emirátů) směr Islamabád. Nastupování nebylo zrovna jednoduché, protože pákistánští občané si představují příruční zavazadlo jako kufr na týdenní dovolenou....takže vznikl problém při ukládání těchto zavazadel do prostorů nad sedačkami, protože se jich tam moc vedle sebe nevešlo. Problém číslo dvě byl ten, že tak 80% procent pasažérů byly rodiny s malými dětmi (dvěmi až třemi), dokážete si tedy představit ten kravál. I když mě to tak nevadilo, protože jsem asi 20 minut po vzletu usnul jako pařez. Probudil jsem se až na pobřeží pákistánu. To už venku bylo světlo a nám zbývala necelá hodinka do cíle. Zapovídal jsem se ze spolucestujícím, který vypadal jako typický terorista a když jsem mu řekl, že jsem z České Republiky tak mě překvapil větou, že jede z Rakouska, kde bydlí a studuje. Domůj jezdí jednou za rok. Svět je malý...:o). V cíli jsme byli v pondělí, děvět hodin místního času.

V Islamabádu na letišti už na nás čekala místní člověk, který nás předal vojákům, kteří nás dovezli na základnu Chaklala, kde jsme spali do úterního rána. Základna v podstatě sdílí stejné letiště na kterém jsme přistáli, jen se to musí objet. Jeli jsme zhruba 4km, ale i tak jsem stačil postřehnout, že zde platí jediné silniční pravidlo - kdo víc troubí ten jede. Jinak se jezdí vlevo. Řídit bych tady opravdu nechtěl. Ale dobře to dopadlo, a zdraví jsme vjeli přes bránu do základny. Bylo to jak kdybychom se ocitli v jiném městě. Ruch vystřídal klid, ulice byly uklizené a celkově to bylo upravenější. Vojáci si dvají záležet. Jinak všude byli billboardy s fotkami vojáků a anglickými výňatky z koránu (dle mého názoru) a PR větami typu: "Bezpečí pro nás není jen pojem, je to důležitá hodnota! (překlad je silně nepřesný).

Základna se mi celkově líbila a vojáci, kteří nás dostali na starost byli příjemní a ochotní. Základna je celkem velká, a na jejím území je v podstatě veškerá infrastruktura, která je třeba k životu (školy, doktor, obchody, ...). Chvilku jsem si odpočali a pak jsem se šli projít po základně (mě to nepřišlo jako dobrý nápad :-) ). Všichni na nás dost koukali, ale nijak nenávistně a hodně jich nás zdravilo a přálo štěstí. U základní školy ke mě přiběhl kluk, tak čtrnáct let, v unifromě mísní školy, a hned mi začal třást rukou a ptát se jak se mám - přiznám se, že mě to dost vyvedlo z míry. Pak jem uviděl něco co mě dostalo. Dva chlapi (mezi 28 - 40 lety), kteří šli naproti nám po chodníku se drželi za ruce...A vůbec - měli se k sobě dost blízko (a nebyli jediní, které jsem ten večer zahlédl)...Vzhledem k tomu, že homosexualita je v Pakistánu silně trestána a "zakázána", mě to dost překvapilo. Když jsem se vzpamatoval, zeptal jsem se zkušenějších kolegů co to má znamenat (vzhledem k Islámu), bylo mi vysvětleno, že takto si projevují přátelství a v podstatě náklonost. A že se to "tady" absolutně nebere jako homosexualita. No tak dobrý no :)...U nás, kde i v Praze všichni zírají na dva kluky držící se za ruce...a tady...normálka....prostě kamarádství...štípněte mě.

Po procházce jsme chvíli koukali na televizi - mají zajímavý Indický kanál "Star Movies", kde vysílají americké filmy v angličtině s anglickými titulky. Jedna zajímavost - zrovna dávali komedii "Žába k zulíbání (The Hot Chick), ve kterém je scéna kdy se mají dva kluci políbit (tyto dvě postavy nejsou homosexuální, příběh je malinko složitějsí:) ) a přesně ten moment byl vystřižený. Musel jsem se jen pousmát...a taky jsem rád, že tu nežiju. Jinak v titulkách byli nahrazovány vulgární výrazy - nejčastěji shit za crap, občas dost úsměvné. Nedlouho po té přinesli večeři. Musím říct, že vynikající. Opečená kuřecí křídla s ryží a jakousi omáčkou plus placky (tuším, že se jmenují chappatti). Rýže byla taková tenoučká a podlouhlá, ale velmi dobrá (pověsti nelhali). A ani to moc nepálilo. Po večeři se stavil voják co nás měl na starosti, že v pět už musíme být na letišti a v šest odlétáme směr Quetta.

Tady musím upřesnit, že do Quetty už jsme neletěli žádnou civilní společností, nýbrž vojenským transportem, takže de-facto odpadly zdržovačky s rentgeny, odpavením apod. Jenže to, že jsme letěli s vojáky mělo i své nevýhody. Ta hlavní byla letadlo. Letěli jsem dvoumotorovým letounem Casa (vypadá jako o něco větší L410), které v jejich modifikaci je určené pro parašutisitcké výsadky (původně jsme měli leťět Herculesem). To co znám z filmů bylo přesně i v tomto letadle. Pouze jakési lavice po bocích, ne moc pohodlné a místo na nohy žádné - uprostřed byla naše zavazadla a nad námi lana pro uchycení padáků. Druhá nevýhoda bylo mezipřistání. Letěli jsme spolu s několika vysokými důstojníky a americkými vojáky, kteří byli vysazeni ve městě Jacobabad. Cesta do do mezistanice trvala přes dvě hodiny, bylo to dost únavné a na palubě nebyl moc teplo (alespoň mě ne). V Jacobabadu na letišti (opět základna) už na letadlo čekala Military Police podpořená vozem s vojáky s neprůstřelnými vestami a vysokokadenčním kulemetem na korbě. To všechno kvůli těm důstojníkům. Ti naštěstí odjeli připravenými autobusy, a my jsme se po třiceti minutách opět vznesli do vzduchu, tentokrát už do Quetty. Tady jsem usnul a vzbudil se zase až těsně před přistáním, tentokrát to byla necelá hodinka cesty. Hned po probuzení se mi naskytl nádherný výhled na hory, které lemují Pákistáncko-Afghánskou hranici. Jinak ocelově modré nebe, prach a písek. Sem tam nějaká vesnička a malá říčka.

Takže teď už jsme ve městě Quetta na základně Samungli (opět společně s "mezinárodním" letištěm), venku za okny pořád burácí motory F7, jak testují letouny (věřte mi, že to je opravdu randál, třesou se tu okna) a jen čekáme na odvoz na ubytovací zařízení, kde pro nás v tuto chvíli připravují pokoje. Jsme dost rozdrchaní z třídenní cesty a já speciálně se těším na sprchu a postel. Už jsem se také seznámil s lidmi, které budu následujích deset dní školit na náš software. Je to šest vojáků a vypadají celkem přátelsky (co tak pozoruju tak všichni se kterými jsem přišel zatím do styku jsou velmi vstřícní a milí). Jen ten kukuč mají takový "teroristický", ale za to asi nemůžou - myslím, že život tady není vůbec lehký. Zítra v 09:30 začíná moje školení..

Ještě bych chtěl touto cestou pozdravit rodinu a říct jim, že na ně myslím, chybí mi a že je mám rád. A doufám, že Honza nezlobí, když je doma sám...Jasný Honzo?! :D (moc mi chybíš). Spojení se světem je tu celkem bídné - signál na telefonu mám, ale ceny jsou tu neskutečné a internet pouze večer na pár minut po vytáčené lince (střídá se nás na něm šest lidí). Ale lepší než nic, aspoň můžu posílat tyhle zápisky. Mám také hormadu fotek a nějaká videa, ale vzhledm ke spojení asi nepošlu žádnou

Uff, jsem se nějak rozepsal...:o). Uvidíme co se bude dít dále, hlavně zítra začátek toho školení...Začátky jsou vždycky nejhorší.